Tento způsob jara v divadle zdál se poněkud podivný
Vážení a milí čtenáři, dovolte mi krátké ohlédnutí za uplynulou sezónou, která byla tak úspěšná, jak jen nám komplikace spojené s pandemií koronaviru umožnili. Což znamená, že to nebylo špatné, ale určitě by mohlo být lépe...
Podzimní a zimní část sezóny probíhala klasicky poklidně a nic nenasvědčovalo tomu, co nás po Novém roce mělo čekat. Od září do prosince hostovali v našem divadélku soubory z blízkého i vzdáleného okolí a v říjnu jsme měli úspěšnou premiéru naší zbrusu nové divadelní komedie Tchýně na zabití. Oproti původnímu plánu se nám však nepodařilo dát dohromady druhou uvažovanou premiéru představení Miluji svůj mobil. No, třeba jindy – není všem dnům konec. S naší „Tchýní“ jsme ještě od premiéry do Vánoc stihli odjet tři zájezdy a těšili se na více než deset dalších již domluvených vystoupení. To jsme se ale přepočítali.
Po Novém roce jsme nakonec stihli pouze dva zájezdy, které byly stejně jako ty podzimní velice podařené a s nezvykle silnou diváckou kulisou, kdy návštěvnost neklesala pod 100 přihlížejících diváků. A pak to přišlo. Však víte. Nouzový stav a karanténa. Zákaz vycházení. Zákaz sdružování. Zákaz skoro úplně všeho. Přímým následkem těchto opatření bylo zrušení pěti zájezdů a přeložení několika dalších.
Karanténu jsme překonávali s těžkým srdcem, stýskalo se nám po nás v souboru, stýskalo se nám po divácích. Přirozenou divadelnickou potřebu potkávat se s lidmi jsme zkoušeli nahradit alespoň několika setkáními po Skypu a několika streamy našich starších divadelních představení. Ale nebylo to ono. Ještě teď si pamatuji, jak jsem hltal každého Divadelního kurýra a čekal na jakýkoli náznak rozvolňování těch tvrdých, ale zároveň nutných opatření. A toho jsme se dočkali začátkem května. A těšili jsme se, jak se konečně zase rozjedeme za našimi diváky. To jsme se ale přepočítali – už podruhé.
Dalo rozum, že v prvních týdnech po skončení nouzového stavu se pořadatelé ještě zdráhali divadelní představení uskutečnit. Pravidla byla přísná, jistě pamatujete na nutné odstupové vzdálenosti a zákaz prodávat třeba občerstvení. To neumožnilo hrát i velkým kamenným divadlům, natož pak těm lokálním nebo ochotnickým souborům jako jsme my. Takže první reálná možnost hrát pro diváky nastala mnohem déle, v našem případě až na začátku letních prázdnin, kdy jsme se zúčastnili Krajské postupové přehlídky venkovských divadelních souborů Josefodolské divadelní jaro, která byla z původního květnového termínu přesunuta na červencový. A tam jsme byli konfrontováni nejen s ostatními účinkujícími soubory, ale poprvé také s diváckou odezvou a účastí. A v plné síle se ukázalo, co předchozí koronavirové období udělalo s návštěvností. Klesla, spadla, snížila se. A stejný trend se nám potvrdil také na dalším červencovém zájezdu do Libáně.
Nemyslím si, že se diváci začali bát chodit mezi ostatní diváky. Ani si nemyslím, že by se naučili dávat přednost neosobním formám zábavy v podobě televizí, satelitů nebo internetu. Myslím si ale, že budou potřebovat nějaký čas, aby se bez obav z čehokoli vrátili do divadel, do kin, na koncerty...
Ale protože všechno zlé je pro něco dobré, tak Obecní úřad ve Slané využil onu neblahou dobu k realizaci modernizace Kulturního domu ve Slané, kde náš soubor sídlí. Díky tomu se nového moderního prostředí dočkají nejen budoucí diváci, ale také my a naši hosté, kteří využíváme zázemí a zákulisí. Třeba i to bude jeden z důvodů, proč se k nám diváci vrátí. Těmi dalšími důvody budou skvělá představení, která jsme si pro diváky připravili od září až do prosince a na která je možné již nyní rezervovat vstupenky na našem webu www.dstyl.cz.
Rád bych toto poměrně neveselé povídání zakončil pozitivně, protože jsem založením optimista. Proto pevně věřím, že společně se všemi v souboru zažijeme ještě hodně zábavy a radosti z radosti našich diváků, protože bez nich by to nemělo smysl. S nadějí vyhlížím podzimní měsíce, kdy máme kromě hostujících představení u nás ve Slané naplánovány hned čtyři další zájezdy s naší „Tchýní“. A nemám žádné obavy, že by se měla opakovat situace z jara! Tedy skoro žádné...
S úctou a přáním všeho dobrého,
Podzimní a zimní část sezóny probíhala klasicky poklidně a nic nenasvědčovalo tomu, co nás po Novém roce mělo čekat. Od září do prosince hostovali v našem divadélku soubory z blízkého i vzdáleného okolí a v říjnu jsme měli úspěšnou premiéru naší zbrusu nové divadelní komedie Tchýně na zabití. Oproti původnímu plánu se nám však nepodařilo dát dohromady druhou uvažovanou premiéru představení Miluji svůj mobil. No, třeba jindy – není všem dnům konec. S naší „Tchýní“ jsme ještě od premiéry do Vánoc stihli odjet tři zájezdy a těšili se na více než deset dalších již domluvených vystoupení. To jsme se ale přepočítali.
Po Novém roce jsme nakonec stihli pouze dva zájezdy, které byly stejně jako ty podzimní velice podařené a s nezvykle silnou diváckou kulisou, kdy návštěvnost neklesala pod 100 přihlížejících diváků. A pak to přišlo. Však víte. Nouzový stav a karanténa. Zákaz vycházení. Zákaz sdružování. Zákaz skoro úplně všeho. Přímým následkem těchto opatření bylo zrušení pěti zájezdů a přeložení několika dalších.
Karanténu jsme překonávali s těžkým srdcem, stýskalo se nám po nás v souboru, stýskalo se nám po divácích. Přirozenou divadelnickou potřebu potkávat se s lidmi jsme zkoušeli nahradit alespoň několika setkáními po Skypu a několika streamy našich starších divadelních představení. Ale nebylo to ono. Ještě teď si pamatuji, jak jsem hltal každého Divadelního kurýra a čekal na jakýkoli náznak rozvolňování těch tvrdých, ale zároveň nutných opatření. A toho jsme se dočkali začátkem května. A těšili jsme se, jak se konečně zase rozjedeme za našimi diváky. To jsme se ale přepočítali – už podruhé.
Dalo rozum, že v prvních týdnech po skončení nouzového stavu se pořadatelé ještě zdráhali divadelní představení uskutečnit. Pravidla byla přísná, jistě pamatujete na nutné odstupové vzdálenosti a zákaz prodávat třeba občerstvení. To neumožnilo hrát i velkým kamenným divadlům, natož pak těm lokálním nebo ochotnickým souborům jako jsme my. Takže první reálná možnost hrát pro diváky nastala mnohem déle, v našem případě až na začátku letních prázdnin, kdy jsme se zúčastnili Krajské postupové přehlídky venkovských divadelních souborů Josefodolské divadelní jaro, která byla z původního květnového termínu přesunuta na červencový. A tam jsme byli konfrontováni nejen s ostatními účinkujícími soubory, ale poprvé také s diváckou odezvou a účastí. A v plné síle se ukázalo, co předchozí koronavirové období udělalo s návštěvností. Klesla, spadla, snížila se. A stejný trend se nám potvrdil také na dalším červencovém zájezdu do Libáně.
Nemyslím si, že se diváci začali bát chodit mezi ostatní diváky. Ani si nemyslím, že by se naučili dávat přednost neosobním formám zábavy v podobě televizí, satelitů nebo internetu. Myslím si ale, že budou potřebovat nějaký čas, aby se bez obav z čehokoli vrátili do divadel, do kin, na koncerty...
Ale protože všechno zlé je pro něco dobré, tak Obecní úřad ve Slané využil onu neblahou dobu k realizaci modernizace Kulturního domu ve Slané, kde náš soubor sídlí. Díky tomu se nového moderního prostředí dočkají nejen budoucí diváci, ale také my a naši hosté, kteří využíváme zázemí a zákulisí. Třeba i to bude jeden z důvodů, proč se k nám diváci vrátí. Těmi dalšími důvody budou skvělá představení, která jsme si pro diváky připravili od září až do prosince a na která je možné již nyní rezervovat vstupenky na našem webu www.dstyl.cz.
Rád bych toto poměrně neveselé povídání zakončil pozitivně, protože jsem založením optimista. Proto pevně věřím, že společně se všemi v souboru zažijeme ještě hodně zábavy a radosti z radosti našich diváků, protože bez nich by to nemělo smysl. S nadějí vyhlížím podzimní měsíce, kdy máme kromě hostujících představení u nás ve Slané naplánovány hned čtyři další zájezdy s naší „Tchýní“. A nemám žádné obavy, že by se měla opakovat situace z jara! Tedy skoro žádné...
S úctou a přáním všeho dobrého,
Radek Šmíd,
předseda Divadelního souboru Tyl Slaná, z.s.
